Drobečková navigace

Úvod > Blog > Kdo tě zná?

Kdo tě zná?



Právě dočítám knihu „O Pavlovi“, ve které filosofka Daňa Horákové líčí svoje dávné soužití s režisérem Pavlem Juráčkem. Není to lehká četba. Juráček je tu předveden jako destruktivní a sebedestruktivní osobnost a autorčin život s ním jako řetězec zklamání a marnosti. Nedávno jsem dočetl Juráčkův deník – osobní záznamy z let, kdy mimo jiné žil právě s Horákovou. Je pozoruhodné a zarážející vnímat tak vedle sebe dvě často protikladné interpretace stejných dějů, naprosto odlišné pochopení motivací vlastních i cizích činů. Horáková i Juráček se přitom vyjadřují i k tomu, když někdo třetí napsal nebo řekl něco o nic samých – v knize „O Pavlovi“ je například dlouhá pasáž, interpretující interpretaci příběhů Horákové i Juráčka v knize Ludvíka Vaculíka „Český snář“. Čtenář se pak může ptát, zda existuje něco jako objektivní či aspoň méně osobně zaujatá verze líčených dějů.

Podobné pocity jsem zažíval například při četbě různých verzí životopisů Václava Havla (specificky pak z rukou žen, které mu byly osobně blízko), nad dezizulivní knihou muzikologa Pavla Klusáka o Karlu Gottovi, kdysi také právě nad Vaculíkovým „Českým snářem“, nebo vlastně kdykoli, když měl nějaký text ambici realisticky pojednávat o reálně existujících osobách.

Vždycky trnu: Kdo je oprávněn být vykladačem životního příběhu jiného člověka? Je vůbec někdo takový? A jaké faktory vstupují do hry, pokud autor vykládá sám sebe?

Kdybychom kdokoli z nás psali vlastní životopis – co by tam asi bylo zdůrazněno, co by naopak zůstalo upozaděno nebo zamlčeno, a proč? Kdyby o nás napsal knihu někdo z nejbližších, jaký portrét by mu asi vyšel? A napsal-li by takový text někdo z našich milých nepřátel, jaké základní sdělení by nesl, a jak bychom to snášeli?

Otázka ovšem může být ještě obecnější: Kdo by vůbec měl mít právo interpretovat náš život, posuzovat ho a rozebírat?

Jedna možná odpověď zní – kdokoli, kdo to potřebuje. Každý, kdo s námi má něco do činění, potřebuje vědět, jak a kam si nás zařadit, co od nás může čekat, zda a na základě čeho nám lze důvěřovat. A v první řadě si potřebujeme rozumět my sami – vždyť se sebou trávíme celé dny a nějak s vlastní osobou musíme vyjít.

Druhá odpověď je jakoby protikladná, ale stejně relevantní: Vůbec nikdo nemá právo dělat si nárok na plné porozumění tomu, kdo jsme. Každý je přece ovlivněn předporozuměním, představou o našich motivacích, vlastními zájmy. Téměř každý je v nějaké míře nepozorný, rozptýlený, příliš rychlý v závěrech.

A někdy jsme mezi těmi nejméně povolanými k sebevýkladu – opět my sami. Do zorného pole nám totiž neustále vstupuje potřeba něco si obstarat či zařídit, pěstovat svůj sebeobraz, srovnávat se s druhými, vytvářet si hiearchie podle různých oblíbených kritérií.

Podle toho pak upravujeme obraz, který nabízíme sobě, světu, Bohu. Otázka „kdo opravdu jsem, za tím vším a pod tím vším?“ se tak nadlouho může skrýt za každodenností a zdánlivou samozřejmostí našeho sebeprožívání.

Přicházejí ale situace, kdy se samozřejmost otřese: Porážka, ztráta, vleklá krize. Nová etapa, ve které si nevystačíme se starými modely, nutnost jít dál jiným způsobem, jako když had svléká starou a již příliš těsnou kůži.

Otázka „Kdo skutečně jsem, jak si mohu rozumět, kam doopravdy patřím a proč?“ tak náhle může znovu vyvstat. Na odpovědích přitom záleží, a to zcela prakticky. Ze způsobu, jak sami sobě rozumíme, se rodí naše rozhodování, zejména v klíčových okamžicích.

Zásadní roli přitom hraje, zda je poblíž někdo, kdo nás v hledání podporuje, kdo nás má rád, kdo nám v nejlepším slova smyslu žehná na cestu. Přítomnost milujícího člověka nás lépe přenese i obdobími, kdy si opravdu nerozumíme a nevíme, kudy dál.

Pravděpodobně bychom každý uměli pojmenovat aspoň některé z křižovatek, kdy jsme potřebovali, aby při nás někdo stál, aby nás ujistil, že nám chce porozumět, že nám přeje to nejlepší. Víme , jaké to je, když je někdo takový nablízku - a také jak bolí, když nejsme slyšeni a viděni, když požehnání od blízkého člověka chybí. Vnitřní zmatek se pak pojí s osamocením a dál roste.

Hledáme domov, odkud můžeme vycházet a kam se smíme bezpečně vracet. Nemusí nutně jít o jedno konkrétní místo na zemi, často je domov spíše stavem srdce těch, kdo nás jsou ochotni uvidět a přijmout nejen v našich obdarováních a výšinách, ale i v pádech, porážkách, trapnostech a selháních. Pak máme odvahu jít dál, obnovuje se naděje, křísí motivace.

Možná také kdosi čekal nebo čeká, že najde domov u nás, že pocítí právě naši podporu – a nedočkal se. Místo, na kterém nás hledal, zůstalo prázdné, a my jsme dlužni blízkost, na kterou spoléhal. Mnohdy jsme si toho ani nebyli vědomi, protože jsme očekávání nerozeznali. Když doprovázím pozůstalé, jsou právě takové dluhy častou příčinou hlubokého smutku: co jsem mamince nestihl říct, proč jsem syna častěji neobjala, proč jsem ženě víc nedával najevo, jak mi na ní záleží. Toužíme po blízkosti, po podpoře, po přitakání naší existenci – a mnohdy neumíme dát druhým, po čem sami tolik prahneme. Neumíme nebýt dlužníky, a bez odpuštění bychom se ve vztahových dluzích a v různých verzích sebe sama utopili. Naštěstí a doslova díky Bohu nezáleží všechno jen na nás. Domov potkáváme také jinak, a na duchovní cestě nejsme závislí jen na přijetí či nepřijetí od lidí.

Sám takovou jistotu vnitřního domova zažívám obvykle v tichu chrámů, v samotě, někdy kolem ohně s přáteli, u potoků či na hřebenech hor, nejčastěji pod širou oblohou. Všiml jsem si, jak obvyklý proud či vír myšlenek, emocí a interpretací ustupuje v takových okamžicích do pozadí – a jaká úleva to je.

Sám Pán nás znovu a znovu mnoha způsoby hledá, pozvedá, oslovuje. On sám je Domovem, který je s námi a v nás, ať jsme kdekoli. Návraty k Němu a do Něj nás ujišťuji, že svoji identitu nemusíme hledat venku, jen skrze vlastní sebereflexi a pohledy lidí kolem nás. V hloubi srdce víme, že o uznání nemusíme bojovat – a že ačkoli se proměňuje způsob, jak si vyprávíme svůj příběh, to nejdůležitější se nemění. Z labyrintu světa, od soudů všech našich přejících i nepřejících vykladačů, vede i dnes a právě teď úzká a prostá cesta do Ráje srdce.

 

Pro Českou sekci Vatikánského rozhlasu Elva Frouz


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat za účelem odpovědi. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů