Drobečková navigace

Úvod > Blog > O práci

O práci



První květen je v občanském kalendáři zapsán jako Svátek práce. Patřil ještě relativně nedávno k nejdůležitějším svátkům roku. Mnozí z nás mají v živé paměti prvomájové průvody s jejich na odiv vystavovaným pseudonadšením. Pro pamětníky je tak mnohdy dodnes obtížné vnímat pojmy jako hodnota práce nebo dokonce oslava práce bez příměsi ironie.

Autoritářské režimy všeho druhu mají sklon vyzdvihovat zejména fyzickou a kolektivní práci jako základ identity člověka a jako hlavní společenský tmel. Jedná se o podcenění hlubších zdrojů lidské důstojnosti a o přecenění jednoho z aspektů lidství. Bylo by ale škoda nechat si kvůli pokřivené zkušenosti a interpretaci zastřít, že naše schopnost pracovat je přece jen silným důvodem ke slavení.

Liturgický kalendář zasvěcuje od roku 1955 1. květen svatému Josefovi jako dělníkovi a patronovi všech pracujících. Josef se živil jako tesař a podle tradice v tom řadu let pokračoval také jeho adoptivní syn Ježíš. I on jako člověk vyrůstá v prostředí, jehož je fyzická práce přirozenou součástí. Jeho zrání a vrůstání do světa se neděje ve zbožné izolaci od ostatních lidí. Ježíš doslova vlastníma rukama spoluutváří fyzickou realitu. Tím je zdůrazněn zvláštní význam práce, která se stává součástí příběhu Vtělení. Když dnes pracujeme my, rozvíjíme tento příběh dál.

Prací i my spoluutváříme podobu světa. Přispíváme k tomu, aby Boží království bylo o něco víc mezi námi. Dává-li nám naše činnost smysl, jsme-li s ní v souladu, kultivujeme nejen okolí, ale i sami sebe.

Práce neurčuje hodnotu člověka. Nejsme definováni tím, kolik toho vykonáme. A už vůbec ne tím, kolik si tím vyděláme. Zdravý odstup od adorace práce jako nejvyšší hodnoty a od odměny za ni jako ukazatele kvality lidské bytosti nám ale dovoluje ocenit, co nám práce reálně může přinášet: radost, naplnění, službu, propojení s celkem. Vynikne to zejména tam, kde práce je tvorbou – ať už se jedná o řemeslné vytváření, kreativní doprovázení lidí, vědecké bádání nebo uměleckou činnost.

Lze ale prožívat práci jako dar i tehdy, když má rutinní charakter nebo dlouhodobě nepřináší žádné zjevné výsledky? Je možné mít aspoň nějaké potěšení z práce v nedůstojných podmínkách, za neadekvátní odměnu či pod neustálým tlakem? A jak se smířit se zaměstnáním, ve kterém kromě výdělku nevidím žádný smysl? Vždy, když například projíždím kolem obrovských montoven a skladů, rostoucích nedaleko naší vsi dál a dál do krajiny, uvědomuji si, jak obtížné asi je těšit se z práce právě tady.

Současnost se svým tlakem na efektivitu, s prohlubující se specializací, s masovou výrobou komplikuje úvahy o vznešenosti práce. O to důležitější je hledat cesty k obnově, k integraci pracovního času do celku života. Každý sám za sebe, a přitom se zřetelem k ostatním, můžeme začít právě teď:

Je dobré, pokud jsme plně přítomni u toho, co činíme. Rozptýlenost, roztěkanost, předbíhání sama sebe nebo přílišné soustředění na cíl nás připravují o pokoj a projeví se i v atmosféře, kterou šíříme kolem sebe. Ten, kdo naopak s láskou a pozorností koná, co je v danou chvíli třeba vykonat, přenáší svůj vnitřní postoj také do vnějšího prostředí. Viditelně to platí pro profese, založené na přímém mezilidském kontaktu – pozorný a laskavý učitel, terapeut, lékař nebo kněz působí už samotným svým postojem na žáky, klienty, pacienty či farníky.

Způsob, jakým věnujeme pozornost, se propisuje i tam, kde vyrábíme, stavíme, bádáme či pracujeme s informacemi. Soustředění na přítomný okamžik nás uvolňuje od fixace na výsledek, od netrpělivosti a stresu. A pokud navíc činnost provádíme s laskavostí a náklonností, pozvedáme to, s čím zacházíme, na vyšší úroveň. Zároveň tím dáváme dál tu nejlaskavější pozornost, jíž jsme každý neustále obklopeni, podpíráni a neseni.

Pracovat s takovýmto naladěním nás uschopňuje, aby se práce stala důležitým vyjádřením spirituality, aby se v ní prakticky uskutečňoval osobní vztah s Bohem. Neumožňuje-li to povaha naší aktuální profese, hledejme činnosti, které můžeme dělat s radostí a plnou pozorností ve svém „nepracovním“ čase. A chceme-li, aby zdroj naší vděčnosti a tvořivosti nevysychal, je nezbytné vyvážit vnější aktivitu časem pro spočinutí, pokojný nádech a výdech, pro modlitbu. Den odpočinku, ve kterém si dovolíme jen tak být, vnímat krásu stvoření, slavit s Hospodinem, sdílet čas s nejbližšími, je darem, kterým se každý týden můžeme potěšit a nasytit. Učíme se tím také vnášet aspoň „malou neděli“ do každého ze svých všedních dnů.

Mívám ale někdy dojem, že i mezi věřícími lidmi je poměrně rozšířena skepse vůči možnosti integrace práce a modlitby, akce a kontemplace: na jedné straně je zaměstnání, obstarávání živobytí, rodina, vztahy, případně nějaká forma veřejné angažovanosti, a na druhé straně, případně druhé koleji, kultivace vnitřního života.

Snadno se pak stane, že „záležitosti kolem Boha“ se octnou v defenzivě, případně zcela podlehnou trvalé přesile všeho, co si tak sugestivně vynucuje pozornost. Pozvání, abychom nejprve hledali Boží království, zůstane pouhým teoretickým přesvědčením.

Roli někdy hraje určitá bezradnost, jak by vlastně takové každodenní hledání království mělo konkrétně vypadat. Častý je také návyk delegovat duchovní život na duchovní osoby, u kterých se toto umění předpokládá. A v neposlední řadě podceňování skutečnosti, že Bůh je opravdu živě přítomen v našem světě, specifickým způsobem pak v naší práci.

Doprovázel jsem před lety duchovní cvičení pro rodiny. Mimo jiné přišla řeč na to, jakým způsobem kdo z nás může oslavovat Boha skrze svoji profesi. Vybavuji si udivená slova mladého lékaře „já přece nemám čas, abych si v práci četl Písmo, modlil se breviář nebo někoho evangelizoval, duchovní život do ordinace nepatří“. Teprve postupně jsme v rozhovoru odkrývali možnost, že právě také skrze jeho lékařské umění, prostřednictvím jeho rukou se Bůh může dotýkat bolesti a léčit ji. Vnější a vnitřní se propojilo a přišla radost. Mám naději, že k podobné zkušenosti jsme zváni, ať činíme cokoli.

Boží život se totiž v nás a skrze nás chce projevovat a vyjadřovat mnoha různými způsoby. Jedním z nejdůležitějších je práce, která umí propojit nejen to, co je uvnitř s tím, co činíme navenek. Propojuje nás také navzájem, spojuje s Bohem, a také se stvořeným světem, který svou prací smíme obhospodařovat. Kéž nám tohle všechno svatý dělník Josef ve Svátek práce připomene.

 

Pro Českou sekci Vatikánského rozhlasu Elva Frouz

 

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat za účelem odpovědi. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů