Drobečková navigace

Úvod > Blog > O jarním čištění

O jarním čištění



Když se začínajícím jarem definitivně odkládáme zimní oblečení do skříní, přichází často také chuť „něco shodit“, jakoby napodobit krajinu, ze které mizí ztuhlost, odlehčit si nejen od čepice a kabátu.

Je mnoho cest, jak se do „shazování“ pustit. Dopřát si víc pohybu a být pozorný k tomu, co a jak jím – to je asi nejčastější a nejoblíbenější možnost. Výsledek je vidět a dá se dokonce vyčíslit. Odlehčené tělo vede pak i k odlehčenějšímu vnímání a prožívání.

Kdo odkládání vlastní tělesné hmoty spojí i s nějakou tou očistnou kůrou, zažije tohle všechno ještě intenzivněji. Náš „vnějšek“ a „vnitřek“, nebo chcete-li „tělo“ a „duše“, tvoří jeden propojený celek, proto úlevu v jednom poznáme i v tom druhém.

 

Konec zimy a začátek jara se také kryje s dobou křesťanského půstu. I ten má v sobě prvek zbavování se něčeho, očišťování, odkládání. To, že si odepřu nějaký požitek (a nemusí jít vůbec jen o maso nebo obecně o jídlo), má v sobě i další potenciály: ujistím se, že na požitcích nejsem závislý. Uvolním prostor pro jiné rozměry života, než je bezprostřední uspokojení. Přijde dotek vnitřní svobody.

Pochopit, co všechno patří přirozeně k naší životní roli, a co naopak můžeme s lehkým srdcem nechat být – to je moudrost, ke které nás vychovává půst.

 

Možná pocítíme sounáležitost se zástupy všech těch, pro které odříkání není volbou, ale nutností. Když se nás alespoň jednou za čas dotkne, že náš životní standard není vůbec samozřejmý, budeme aspoň o něco vděčnější.

 

A nebo o očišťování ještě úplně jinak, úplně osobně:

Mám za sebou pár týdnů čekání na jedno zásadní zdravotní vyšetření. Hned teď prozradím, že výsledek je nakonec negativní, takže v normální řeči velice pozitivní. Jenže to jsem ještě včera nevěděl. Několik probdělých nocí a rozechvělých dnů jsem se pokoušel připustit, že se může stát opravdu cokoli. Docházelo mi přitom, kolik příležitostí k radosti a k dobrému dílu jsem minul, co všechno a komu zůstávám dlužen, jak moc se mi chce žít, naplno. Také jsem myslel na ty, kteří také nějak takhle čekali – a dozvěděli se zprávy, které bolí.

Dny čekání prověřily moji důvěru, věrohodnost mých slov a postojů – opravdu, reálně věřím, že život je nakonec silnější než smrt, že to nejdůležitější je neviditelné, že bolest může mít smysl? Jasněji se ukázalo, na čem a na kom opravdu záleží.

 

Byla to vlastně snadná zkouška, mnozí z vás jistě prošli či procházejí daleko náročnějšími. Dostal jsem v ní ale mnohem víc, než kolik mě stála. Zas cítím, jak voní jaro, jak chutná dobrá káva, jak moje plíce mohou dýchat, jak vzácné jsou chvíle s nejbližšími.

Kdysi bylo běžné připomínat si „memento mori – pamatuj na smrt“. Někdo moudrý napsal, že máme žít tak, jako by nám smrt neustále seděla na rameni. Komu to zní morbidně, nechte tuhle divnou větu být. A kdo chcete, přijměte ji jako pozvání – k volnosti i zodpovědnosti, k naléhavosti i k radosti. Právě tak jsem se s ní v těchhle pohnutých dnech potkal.

 

Děkuju ze srdce za každé takové tříbení, odkládání, shazování i odlehčování. Snad jsem se v tom svém o něco víc naučil být právě teď, neodkládat život na „někdy jindy“.

 

Je jaro a blíží se Velikonoce. Co se zdálo suché, zase roste, co bylo zmrzlé, znova proudí, co bylo zanesené, se obnovuje. Když shrabeme staré listí nebo vyčistíme studánku, půjde to o něco lépe. Naše vnitřní prameny a louky potřebují cosi podobného.

 

Je dobré aspoň začít, aspoň v malém, nejlépe hned teď.

 

Jestli se tedy chystáte „něco shodit“, aby něco jiného dobrého mohlo růst, ať vám k tomu dá jarní slunce dost odvahy a síly!


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat my, a to pro možnost vám odpovědět. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů