Drobečková navigace

Úvod > Blog > Předmluva

Předmluva



„Poznání ve stavu lásky“, „milující pozornost“, „plné prožití přítomného okamžiku“, „zakoušení blízkosti Toho, který je nám blíž, než jsme sami sobě“, to jsou jen některá z možných vyjádření smyslu kontemplativní cesty, jejího zdroje, povahy i nasměrování. Někomu mohou znít krásně a lákavě, jinému příliš abstraktně a odtažitě.
Lze vůbec tahle vznešeně znějící slova uvést do praxe? Jak žít své dny tak, abych „poznával ve stavu lásky“? Nakolik je to možné pro současného člověka, ve světě, z nějž se takový stav podle mnoha příznaků téměř vytratil? Co by to mohlo znamenat pro toho, kdo pro niterné vyjadřování používá třeba úplně jiný slovník?
Snad každý zažil někdy dotek „jiné skutečnosti“ - síly, jež není omezena prostorem a časem. Jde o zkušenost, kterou si nemůžeme sami vyvolat, vytvořit nebo nějakými speciálními technikami udržet. Můžeme však něco udělat pro to, abychom se jí vystavili a nechali ji v sobě trvale působit.
Oporou a povzbuzením k vykročení bývá často inspirace těmi, kteří něčím podobným prošli či procházejí.
Jan Šedivý je jedním z takových lidí. Už řadu let pořádá zejména v Bavorsku, kde žije, a také v naší zemi prakticky zaměřené kurzy, na které je zván každý, kdo chce věnovat pozornost přítomnému okamžiku a Boží přítomnosti v něm.
Jan vychází z křesťanské mystické tradice, vystudoval katolickou teologii. Zároveň dostal dar vyslovit to, co je podstatné, obecně srozumitelným jazykem, v tom nejlepším slova smyslu prostě a jasně. Často přitom zdůrazňuje, že slova jsou jen ukazateli směru, že nemohou a nemají nahradit osobní zkušenost.
Jeho kurzy probíhají z větší části v mlčení, jejich součástí jsou však také přednášky, osobní rozhovory, pozorně prožívaná manuální práce, individuální pobývání v přírodě. Vše má týž smysl: otevřít se přítomnosti takové, jaká je, a skrze ni živému Bohu – takovému, jaký je. Nechat postupně tímto postojem prostoupit celé své vnímání a prožívání i v takzvaně obyčejných dnech.

Text, který držíte v rukou, má dvě odlišně pojaté části. V první z nich se náš dialog zaměřuje na Janovu životní zkušenost, tak jak se postupně utvářela, od moravského dětství po odchod do emigrace a posléze život v německém církevním prostředí. Zajímalo nás, jak se postupně v různých životních kontextech utvářelo a obohacovalo jeho vnímání spirituality a různých dimenzí duchovního života.
V druhé části, která se týká zejména kontemplativní praxe, my dva „tazatelé“ zcela vědomě více zasahujeme do rozhovoru s vlastní reflexí a zkušenostmi. Je přitom zřejmé, že se s Janem už dlouhá léta známe a že i díky jeho příkladu sami (jako trvalý jáhen plzeňské diecéze a jako řeholní sestra z Karmelu Edith Steinové) doprovázíme druhé.
Zvažovali jsme, zda takové vyznění rozhovoru nepůsobí rušivě. Nakonec jsme se rozhodli důvěřovat, že osobní tón přenese i na čtenáře něco z atmosféry našich setkání, a zejména že naše rozsáhlejší vstupy pomohou propojit Janův pohled s českou realitou, která je od bavorské či rakouské přece jen v mnohém odlišná.

Přenést duchovní zkušenost do knižního rozhovoru samozřejmě není tak úplně možné. Přesto věříme, že i prostřednictvím Janova osobního příběhu a otevřeného sdílení lze zahlédnout, jak kontemplace proměnila, proměňuje a dál vede jednoho konkrétního člověka.
A že se tak tato kniha může stát pozváním na vnitřní cestu i pro své čtenáře.

Elva Frouz a Denisa Červenková


Komentáře


  • 15. 7. 2020 20:27
    Roman
    Tudy určitě vede cesta

    Neměl jsem v úmyslu sem vložit komentář, ale všiml jsem si pod textem jednoho palce dolů a žádných palců nahoře. To mě skoro šokovalo, že někdo může dát palec dolů pod tak krásný, moudrý text. Knížku si určitě pořídím. Už se na tni těším.


Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat za účelem odpovědi. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů