Touha po širém a nekonečném moři

„Chceš-li postavit loď, nedělej to tak, že svoláš muže, aby sehnali dříví, a rozdělíš jim práci. Místo toho je nauč společně toužit po širém, nekonečném moři.“

Byl jsem začátkem září na jednom nádherném ostrově, když se mi tahle Exupéryho rada znova připomněla. Díky vzácné možnosti dlouze sedět na pobřežních kamenech a beze spěchu plavat vydaný vlnám, jsem vnímal, proč asi se v nás touha po širém a nekonečném moři probouzí.

Moře totiž naléhavě mluví, přímo a naráz, ani nepotřebuje slova. My lidé je často potřebujeme, abychom se dorozuměli. Zkusím tedy něco z toho, co moře říkalo, vyjádřit ve větách. Neumím jinak, jsem člověk a obracím se k lidem…

Tak třeba:

Dobrý lodivod na každé z proplouvajících lodí je prozíravý ve volbě cíle plavby i v plánování nejlepší cesty k němu. Je v každém okamžiku na jednom určitém místě – s plnou pozorností k vlně, kterou právě překonává, a k dalším, které přicházejí hned za ní. Je ovšem také připravený citlivě reagovat na změnu podnebí i na nečekané překážky. Zůstává v dotyku s obzorem, který rámuje výhled, s jistotou, že za každým horizontem plavba pokračuje dál a dál.
Když jdeme životem, jsme na tom stejně. Jen nám každodenní usilování o zajištění dobrých vztahů, dobře odvedené práce, dobrého výdělku a dobré pověsti, zkrátka starost o naše živobytí, může bránit ve výhledu.

A nebo:
Hladina je v jednu chvíli klidná, vzápětí se mohou objevit vlnky, vlny, vlnobití. V hlubinách přesto zůstává pořád stejný pokoj, trvání a jemné pohyby. I v těch největších bouřích o tom lodivod smí vědět. Může spustit skutečnou nebo pomyslnou kotvu, odpočinout a načerpat síly.
Také my můžeme, i s námi je ta hloubka, kdykoli, ať už to na hladině našich životů bouří, nebo naopak prožíváme tíživou nehybnost, nebo vlastně ať žijeme cokoli mezi tím.

A ještě jinak:
Kdo skočí do moře, zjistí rychle, že je potřeba umět v tom plavat, že udržet se nahoře vyžaduje aktivitu. Ovšem když se plavec úplně zklidní a uvolněně se položí na hladinu, nese ho voda sama. Přichází důvěra, že i nad propastnou hloubkou je možné se vznášet.
Plavat sám daleko od břehu je závratné. Je v tom opuštěnost a vydanost, nebezpečí a oddělenost. V tu samou chvíli mě vody spojují se všemi břehy i tím, co je za nimi. Stávám se součástí rozlehlosti, hloubky i výšky, všeho, co je nekonečně větší než já ve své samotě.
Pořád znova a dál se každý den učíme novým tempům i důvěře, že se někdy můžeme nechat jen tak nadnášet, že v tom nejsme sami.

Když se řekne „k moři“, nám Středoevropanům často naskočí „na dovolenou!“ I to sem patří – pláže a slunečníky a zmrzlina. Idylka dovolenkového pobřeží je ale v něčem klamná. V tomtéž moři, na jehož jednom břehu se někdo rekreuje, pravděpodobně někdo právě teď bloudí, bojí se, bojuje o život.

Protiklady se zjevují jako vlny: hledání dobrého záměru i nejlepší cesty k němu, prozíravost i schopnost citlivě reagovat na změny, spočinutí v přítomné chvíli i nekonečný obzor, vlny i hluboký klid, samota i propojení, krása i bolest, uvolněné lenošení i zápas o život – všechno to známe z našich vnitrozemských dnů, jen moře (a nebo také hory nebo poušť nebo hluboký les nebo hluboké nebe) nám pomáhají lépe uvidět a na vlastní kůži prožít.

Jsem vděčný, že jsem mohl aspoň pár dnů naslouchat, jak se ve mně touha po širém, nekonečném moři znovu probudila. Bude se v nadcházejícím podzimním stmívání hodit – a myslím, že nejenom mně.