V den, kdy začala ruská invaze, zahajovali jsme v našem domě kontemplativní duchovní cvičení. Zaváhali jsme na okamžik, zda nemáme exercicie zrušit a věnovat se jiným naléhavým úkolům: starosti o uprchlíky, organizování shromáždění, aktivování spřátelených sítí.
Rychle jsme ale rozlišili, že doprovázet lidi na vnitřní cestě ke zdrojům odvahy a naděje je přesně to, co máme v takové dny dělat. Exercicie byly - krásné, silné a požehnané.
Prožít právě ve zlomových časech několik dní v soustředění na Boží přítomnost nám mimo jiné pomohlo zjistit, čemu se věnovat a čeho zanechat ve vztahu k nové situaci, ve které jsme se každý a všichni válkou na Ukrajině ocitli. Až fyzicky jsme zakusili, jak je nezbytné, aby naše slova a činy vyrůstaly ze živého ticha a z usebrání.
Obrovské množství otřásajících informací, názorů, obrazů, které k nám v posledních týdnech přicházejí, má potenciál nás zahltit, zakrýt celý obzor, připravit o pokoj. Soucítění s lidmi, kteří trpí, přivádí některé z nás na samé hranice toho, co lze snášet. Smysl pro spravedlnost a lidskost je vystaven zděšení nad brutálním násilím i konfrontaci s masivním používáním lži jako zbraně. Nedá se tomu v těchto dnech asi úplně zabránit. Můžeme však přece jenom něco udělat pro to, abychom i tak zůstali ve spojení s pramenem, se zdrojem, se základem života, s Bohem. Abychom dobře byli ve světě, potřebujeme zažít, že zároveň nejsme ze světa.
Vešli jsme do postní doby, která nás znovu zve ke ztišení, usebrání, soustředění na to, co je podstatné. Už třetím rokem po sobě je tohle pozvání zesíleno vnějšími okolnostmi: předloni se půst překrýval s prvními lockdowny, loni jsme zažívali černý covidový březen, a letos – válka. Naléhavěji než dříve je tak zřejmé, jak křehká je lidská existence, jak nesamozřejmý je život v dostatku a bezpečí. Nechceme-li si zakrývat oči nebo naopak upadnout do paniky, je nezbytné hledat způsob, jak obstát ve zkouškách a projít dál. Prohloubení osobního duchovního života jako jeden z úmyslů postní doby je k tomu základním předpokladem.
Při udělování popelce nám každému kněz řekl do očí „pamatuj, že jsi prach, a v prach se obrátíš“. Tahle prostá věta koncentrovaně vyjadřuje konečnost a omezenost nejen našeho pozemského pobývání, ale i všeho, co se tu pokoušíme vybudovat a vlastnit. Na příslušnost k prachu země nás upozorňuje bolest a stárnutí těla, zapletení se s nízkostí, hříchem a vinou, smrtelnost. V časech epidemií, válek, ničení, donebevolajícího zneužívání moci se může zdát, že člověk je právě jenom prach, ubožák, nešťastný pachatel i oběť.
Naštěstí k Popeleční středě patří i druhá věta: „Obrať se a věř evangeliu.“ Bez ní by ta první zůstala invalidní, možná beznadějná a ohrožující. Můžeme, máme a umíme vždycky znovu obracet pozornost ke světlu, k dobru a k lásce. Zvláště pak ve dnech, kdy na nás dotírá temnota, zlo a nenávist, se ukazuje, jak životodárné to je. Věřit evangeliu pak mimo jiné znamená být si navzdory útlaku, násilí, zbabělosti nebo malosti vědom velikosti a nekonečné důstojnosti člověka. Důvěra v dobrou zprávu evangelia přináší ujištění, že láska je přece jenom silnější než smrt, nenávist a ničení. Věřit evangeliu umožňuje uvidět skrze strachy a nejistoty skutečnost našeho přijetí milujícím Bohem, ve kterém se můžeme odvážit přijmout sami sebe.
Postíme se už třetí rok v řadě od mnoha jistot, na které jsme byli zvyklí. Nezdá se, že by tomu v dohledné době mělo být jinak. Je pravděpodobné, že se máme naučit přijmout existenční nejistotu jako stav, který nás i nadále bude obklopovat a doprovázet. Postní doba je pro to výbornou školou – zve nás k objevování takové podoby vnitřního života, která přijímá i tíživou realitu, aniž by se jí nechala zavalit či ochromit. Vybízí nás k větší nezávislosti na vnějších podmínkách, k umění odřeknout si komfort, k prostotě.
Čerpání z těch nejlepších zdrojů, vnitřní svoboda a žitá naděje mohou také darovat odhodlání překročit sami sebe, podělit se o pozornost, energii, čas, prostor a další dary s těmi, kterým se čehokoli z toho nedostává. Jsou jich právě teď všude kolem zástupy.
Kéž tak letošní postní doba přispěje k tomu, abychom prožili, kdo opravdu jsme – v ubohosti i ve slávě, v pokoře i v odhodlání jít s Boží pomocí dál a dál.
Elva Frouz
trvalý jáhen, Komunita Noe