Jednoho rána jsem se podíval z okna do zahrady a zhrozil jsem se. Náš nový beran se v noci beznadějně zamotal do elektrického ohradníku. Zřejmě se něčeho vyděsil a v zatím málo známém prostředí vběhl do ohradníku a zpanikařil.
Vypnul jsem proud, běžel jsem k beranovi, a našel ho ležet úplně bez hnutí. Byl napevno omotán dráty, země kolem něj byla rozrytá, jak se pokoušel vyprostit. Považoval jsem za jisté, že je mrtvý. Rychle jsem ohradník rozřezal, protože sevření bylo příliš těsné. Pokoušel jsem se berana rozhýbat, ale nic nepomáhalo.
Ještě jednou jsem ho zvedl ze země, zatřásl s ním – a on náhle otevřel oči, začal zjevně dýchat a opatrně se postavil. Nějakou chvíli ještě vrávoral, postupně se mu ale do pohybů vrátila jistota. Během hodiny už chodil, běhal, pil vodu a cpal se senem jako vždycky.
Teď, po několika týdnech, by už nikdo nepoznal, že pravděpodobně přežil vlastní smrt. Představuji si, jak v něm přesto zůstávají stopy traumatu, které prožil. Nevím, jak vypadají jeho beraní sny. Dost možná se v nich vrací hrůza z uvěznění i úleva z vysvobození.
Celé drama se pro mě zároveň stalo podobenstvím, a to vlastně už ve chvíli, kdy se bezprostředně odehrávalo. Jako bych to celé prožil nejenom za sebe, jako bych zároveň byl tím, kdo byl sám omotán, umrtven, otřesen – a zachráněn.
Uvědomil jsem si, že jsem obdobnou situaci zažil už několikrát, ačkoli ve většině případů nebylo zvenčí skoro nic poznat. Vícekrát jsem se ocitl v místech své vnitřní krajiny, která pro mne byla natolik nová, nesrozumitelná nebo dokonce děsivá, že jsem začal zmateně pobíhat ve stále rostoucí panice, až jsem se pro tu chvíli bezvýchodně zamotal. Nebo se naopak dostavilo paralyzující ztuhnutí, a někdy se dělo vlastně obojí naráz. Ležet jako umrtvený v pevném sevření svazujících okolností, prožívat krajní bezradnost – to všechno mi náhle bylo víc než povědomé.
Vybavily se mi pak tváře přátel, o kterých vím nebo tuším, že něco obdobného nedávno prožili nebo právě prožívají. A za nimi tváře mnohých a mnohých, které neznám a pravděpodobně nikdy nepotkám – všech těch, jejichž životní souřadnice určuje primárně utrpení, bolest a nouze.
Čas, který teď na Zemi žijeme, takovému stavu nahrává. Každodenní konfrontace s realitou války, často nezahojené šrámy duše i těla ze dvouletého tlaku pandemie, planeta křičící o pomoc, křehké a často rozpadající se vztahy – to všechno, a ještě mnoho podobného zhoršuje sociální a mentální ovzduší, které je nám dáno dýchat. K privátním starostem se tak přidává tlak prostředí, ve kterém působí vlivy, vůči nimž si můžeme připadat bezmocní.
Nepamatuji se, že bych kdy dřív potkával tolik vyděšených, frustrovaných nebo prostě velice smutných a unavených lidí. Naše prožívání je vystaveno vlivům, se kterými si mnohdy nevíme rady. Příliš si nepomůže ani ten, kdo se pokusí před ději vnějšího světa izolovat – mentální ovzduší, infikované nedůvěrou a strachem, dýcháme všichni včetně těch, kdo se na jeho vytváření rozhodnou nepodílet.
Naše individuální příběhy se odehrávají v rámci velkého příběhu dějin – a stavem světa je ovlivněn stav našeho nitra.
Přesto dál ručíme na prvním místě sami za sebe, jsme odpovědni za péči o vlastní duši, a tuhle primární zodpovědnost z nás žádné vnější okolnosti nesejmou. Smíme a máme být pozorní a bdělí, čemu, komu a z jakých motivací věnujeme pozornost. Tušíme či víme, co prospívá a co škodí naší vnitřní krajině. Jsme vybaveni svědomím, které nám může být skvělým pomocníkem v orientaci, učíme-li se s ním znovu a znovu spolupracovat. Každý den a v každou chvíli „Duch přichází na pomoc naší slabosti“, abychom se neztratili sami sobě.
Přesto se stává, že se zapleteme nebo necháme zaplést. Nedbáme na výstrahy, na mnohdy jemné nápovědy, které nás chtějí zdržet od slepých cest. Býváme sveřepí, zaslepení, umanutí, nebo prostě jenom nepozorní či lehkomyslní. Někdy nám zůstává skryta naše skutečná motivace, a pak jdeme s rádoby ušlechtilými úmysly vstříc zmatkům, potížím, vztahovému nebo osobnímu kolapsu.
Můžeme pak být natolik omotáni sítí lží, zrady, zklamání, zranění a sebelítosti, že se nemůžeme ani hnout. A někdy jsme navíc paralyzováni výboji bolesti, které dál prohlubují naše znehybnění.
Analogie s beranem byla ale – a především – ještě v něčem jiném: V okamžiku, kdy otevřel oči a znovu ožil. Tohle také znám, díky Bohu. V situaci, která se zdála bezvýchodná, se nečekaně otevřel úzký průchod dál. Jako když v zatemněné místnosti někdo náhle otevře okenici a ukáže se, že venku je jasný den. Jako když do krajiny před úsvitem zazáří první paprsek slunce a světlo začne postupně naplňovat prostor. Život je opravdu silnější než smrt, láska opravdu přemáhá strach, dobrý Pastýř je opravdu kdykoli připraven se o nás postarat a vyvést nás znovu do svobody.
Vzpomínám si, jak jsme coby mladí jeskyňáři v Moravském krasu zabloudili v labyrintu podzemních odboček a slepých cest. Když už jsme si začínali zoufat, ozval se odněkud shora hlas kamaráda, který nás vyvedl ven. Věděli jsme, že tam někde celou tu dobu byl a hledal nás, jen bylo potřeba dostat se na doslech a posléze i na dohled, abychom zažili záchranu.
Takový hlas a takové světlo jsou s námi, jsou téměř na dotek, ale zdaleka ne vždy je nám to zjevné. Někdy se dokonce tlačíme dál a dál do tmy, protože se pozváním do svobody cítíme ohroženi.
„Nebyl
kdo by jim řekl
a nedostávalo se ani slova ani jiného posunku
jak se dorozumět o věci, která začínala tak blízko
mezi srdcem a ústy
a jejíhož konce se nebylo možno dohlédnout
ani v nejodlehlejších záhybech minulosti,“
píše Jan Zahradníček ve svém Znamení moci. To, o co nejvíc jde, se obvykle samo nevnucuje. Můžeme proto narážet na neschopnost dorozumět se o tom úplně nejdůležitějším, a to dokonce i sami se sebou. Když potom bloudíme nebo jsme dočista v koncích, jako by nám chyběl aspoň základní pevný bod, o který bychom se mohli opřít.
Boží vedení, inspirace, nebo také právě volání záchrany přichází spíše „ve vánku“, než „v bouři“. Proto je dobré a užitečné cvičit se v naslouchání – dopřát si čas a prostor, kdy jsme jenom s Tím, který zachraňuje, aniž bychom hned něco žádali nebo vysvětlovali.
Učíme se tak krok za krokem důvěřovat, že i když žijeme v drsném světě a máme sklon se zaplétat do potíží, budeme skutečně vysvobozeni. A co víc: Už teď, právě teď jsme vysvobozováni.